Tento článek jsem kdysi dávno napsal pro časopis MMŽ - Magazín modelové železnice.  Za těch asi dvacet let se samozřejmě dost změnilo, časem doplním aktualizaci a další fotky.

Úvodem je třeba říci, že skutečná železnice je opravdu dost špinavá, nákladní vozy nikdo neleští a mnoho drážních budov připomíná spíše konec světové války než radostnou současnost. Nám potom nezbývá nic jiného, než pracně zobrazovat skutečný stav věci..

Znázornění opadané omítky na budovách lze dosáhnout nanesením tří vrstev různých barev na sebe. Spodní vrstva je v odstínu zaschlé malty provedena vodou nesmývatelnou barvou (latex, Humbrol, Agama, Molak apod.), popřípadě lze použít cihlový potisk, má-li být omítka opadaná až na cihly. Druhá, separační vrstva se nanese jen na místa, kde bude omítka upadaná. Provede se z čisté malířské hlinky (bez disperze). Po zaschnutí se nanáší vrchní vrstva latexovou barvou. Používá se zásadně bílý latex do požadovaného odstínu tónovaný vodovými barvami (např. tempera). Po zavadnutí latexu se tento strhne v místech, kde je pod ním malířská hlinka. Okraje takto vzniklé díry se odehnou špičkou skalpelu, což dodá dojem zpuchřelé omítky. Nakonec se hlinka může (nemusí) oškrábat až na "cihly". Pro zlepšení efektu je ještě možno spáry mezi cihlami zvýraznit vhodným rydlem.

Odřená nebo otlučená omítka vypadá docela jinak. Při její výrobě se vynechá separační vrstva a rýhy se udělají až po úplném zaschnutí barev ostrým předmětem. Sedře se ale jen vrchní barva! Zde je možno dovolit si nanést barvy v poněkud silnější vrstvě (lépe řečeno ve více tenkých vrstvách), než je obvyklé.

Oprýskaná barva na vozidlech je vyrobená podobně jako opadaná omítka. Spodní vrstva je podle skutečnosti v odstínu starý nátěr, základová barva, rezavý plech apod. Provede se kvalitní modelářskou barvou, která dobře přilne na podklad. V místech kde budou puchýře je nutno udělat separační nátěr, na který se osvědčil vosk na lino značky Bistrol (k dostání v Drogerii). Vrchní nátěr je proveden syntetickou modelářskou barvou (Humbrol apod.) Po zavadnutí (ne vytvrzení !) vrchní barvy se s citem vyrobí puchýře - pinzetou se strhne vrchní vrstva, špičkou skalpelu se odehnou okraje díry.

V každém případě je bezpodmínečně nutné modely ještě zaprášit. Toho se dá dosáhnout například pomocí suchých kříd rozdrcených na prášek (smirkový papír, třecí miska). Nanáší se štětcem nasucho na povrch nastříkaný Bistrolem (nechá se zavadnout) nebo se křídy smíchají s Bistrolem přímo (drží i na laku) , při patinování dílů z dýhy nebo dřevěných nosníků postačí i obyčejná voda.

Další možností prášení je použití řídké syntetické barvy, v podstatě vlastně jen špinavého ředidla. Ředidlo S 6006 zašpiněné vhodnými odstíny rzi a prachu (Humbrol, Molak apod.) se širokým štětcem "plácne" na model. Takováto špína sama uteče do záhybů a prohlubní a na rovných plochách a výstupcích zůstane jen lehký nádech. Přebytečné ředidlo se dá ještě odsát suchým štětcem. Touto technologií dosáhneme uspokojivých výsledků za minimální námahu. Nevýhodou je omezená možnost ovlivnění rozmístění špíny, protože příroda zde pracuje za nás. Navíc není vhodné toto používat při patinování velkých ploch (stěny budov, cisterny, skříně osobních vozů apod.) protože se zde vytváří nepřirozené mapy. Proto je dobré dodržovat zásadu, že jedna souvislá plocha se musí zakrýt jedním namočením štětce.

Pro velké plochy je nejvýhodnější použít stříkací pistolku. Co se týče barev, je v podstatě možné použít jakýkoli druh, který přilne na podklad, vhodné je znovu použít syntetiku, protože ji lze před zaschnutím bez problémů smýt, aniž by se poškodila původní barva a popisy. Největší úspěch má tato technologie při znázorňování různé stékající nečistoty na vozidlech stékající z okapů apod. (nutno použít šablonku a na závěr lehce poprášit celou skříň vozu). Nehodí se na členité díly (pružnice, brzda apod.), protože tady barva nedofoukne do všech záhybů, kde se ve skutečnosti špína nejvíc drží.

Mastné skvrny od oleje a nafty (motorové lokomotivy, mazané části parních strojů, okolí nápravových ložisek apod.) se dělají olejovou barvou pro umělce. Nanese se v celkem tlusté vrstvě na požadované místo a pak se setře a vyleští měkkým hadříkem nebo vatou (pozor na chloupky). Barva zůstane v prohlubních, na plochách zbyde různě jemný film (podle intenzity leštění). Olejová barva zaschne až za několik dní.

Odstíny používaných barev musí vycházet ze skutečnosti. Jinak špinavý je vagón na přepravu cementu, jinak uhlák. Při použití práškové technologie je možné místo kříd použít přírodní materiály (rez, uhlí, popílek, hlína, saze ...) rozdrcené ve třecí misce na prášek. Je chybou myslet si, že tam stačí plácnout jeden odstín a je to. Skutečná špína hýří barvami a to se musí respektovat.

Především u modelů vozidel nestačí použít jen jednu technologii patinování, ale je vhodné kombinovat různé postupy až ke kýženému výsledku.

Málokdo dokáže správně zašpinit model jen tak z hlavy. Normální smrtelník se neobejde bez kvalitních fotografií, nejlépe vlastnoručně pořízených, protože na fotografiích v různých publikacích či na pohlednicích jsou mašinky naleštěné, v horším případě čerstvě nalakované.

Kdo má strach, že častým braním modelů do ruky pracně vyrobenou patinu setře, může ji fixovat přestříkáním povrchu Bistrolem (případný lesk se srazí tupováním tvrdým štětcem, zvýšení lesku se dá dosáhnout leštěním), případně lze použít kvalitní nelesklý bezbarvý lak (pozor na okna).

Nikdo nemůže očekávat, že první výsledek bude stoprocentní. Žádný učený z nebe nespadl a mistrovství se získává jedině praxí. Všechny popsané technologie prášení jsou šetrné k původnímu modelu a většinou se špatný výsledek dá omýt beze stopy. Důležité je nebát se experimentovat. Nikdy není na škodu zajít na exkurzi k jiným modelářským odbornostem, například plastikoví modeláři mají se špínou delší zkušenosti než my mašinkáři.

Popsané technologie patinování nelze brát v žádném případě jako dogma, ale jen nápad k dalšímu rozvíjení a zdokonalování. Určitě se mezi námi najdou i tací, kteří dosahují vynikajících výsledků jiným způsobem. Chce to jen překonat vrozenou lenost, sednout k psacímu stroji nebo počítači a podělit se o své vzácné zkušenosti s ostatními.